Tma přistoupila k Bohu a řekla: "Tak dost! Tvé slunce mě neustále pronásleduje a honí. Nemohu si na chvíli odpočinout; ať jdu kamkoliv, je stále za mnou a já musím zase utíkat. Nic zlého jsem mu neudělala a je to nespravedlivé! Přišla jsem za Tebou, abys tomu učinil přítrž."
Měla naprostou pravdu a její stížnost byla oprávněná. Bůh si tedy zavolal slunce a zeptal se:
"Proč pořád honíš tu chudinku tmu? Co ti udělala?"
Slunce řeklo: "Já ji vůbec neznám. Nikdy jsem ji nevidělo! Přiveď ji ke mně a pak k tomu něco řeknu. Nevzpomínám si, že bych ji nějak ublížilo, protože ji neznám; vůbec netuším, o koho jde. Nebyli jsme si představeni, nijak se neznáme. O té ženě, o tmě, slyším teď poprvé. Přiveď ji!"
Ta záležitost uvízla na mrtvém bodě, protože Bůh nemohl přivést tmu ke slunci. Nemohou existovat dohromady, nemohou se setkat. Kde je tma, nemůže být slunce; kde je slunce, nemůže být tma.

Kde je Láska, nemůže být strach!

Osho, O strachu (vydavatelství Beta)